O autorce
Jmenuji se Taťána Dědourková, rozená Ludvíková.
Narozená 7. ledna 1959 v Nymburku.
Studia v letech 1974 – 1978 na Střední umělecko-průmyslové škole, Žižkovo náměstí, Praha.
Výstavy od roku 1985 doma, v Evropě i v zámoří.
Obrazy jsou zastoupeny v mnoha soukromých sbírkách po celém světě.
V současné době se zabývám ruční výrobou panenek.
Nerada mluvím sama o sobě, proto nechám mluvit jiné.
Táňa Ludvíková je malířka, která si ve své tvorbě jde svoji vlastní cestou. Život ji nepřinesl mnoho klidných chvil, a tak není divu, že se v obrazech vyhýbá zobrazování člověka a utíká se k přírodním motivům.
Jsou to především stromy, které harmonizují s jejím duševním rozpoložením. Stromy jako symboly Života. Tišší velikáni, v nichž je skrytá životadárná síla a jež svoji energií vylévají do prostoru kolem sebe a díky nimž v každém přistoupivším člověku je táž energie obnovena a oživena. Jako by každý člověk na světě měl svůj strom, který roste a žije spolu s ním, dodává mu sílu, odvahu, naději, touhu žít a prožít svůj život naplno a v tvůrčí aktivitě.
Táňa Ludvíková pro vyjádření těchto pocitů nejprve využívala techniku tempery. Teprve v poslední době zvolila olejomalbu, která ji umožnila vtělit svým obrazů hlubší rozměr a hloubku. Obrazy vyvolávají dojem, že jsou namalovány na jeden zátah, jako by se autorka bála, že promešká a nestihne zachytit prchavý okamžik přítomnosti. Tomu odpovídá i výrazová forma malby velmi rychlé a expresní tahy štětcem a špachtlí, které neumožňují dát zobrazovanému objektu přesný obrys a tvar. Tato zdánlivě neurovnaná malba však má svůj vnitřní harmonizující řád.
Dynamičnost všech kompozic dává obrazům kontinuální propojení mezi okamžikem minulým, přítomným a budoucím, takže z nich nevyjadřuje žádná strnulost a statičnost, a ve vnímání vzbuzuje pocit, že zobrazenou dřevinu zná od jejího vzniku až po její konec.
Celý záznam života stromů autorka ještě podporuje těkavou barevností. Na podkladě neutrálních barev, kterými jsou především šedá a hnědošedá, nechává rozzářit oranžové, červené a rudé barvy, které v kontrastu s podkladovými prostorovými plochami, rozechvívají hlavní motiv tak, že divák prožívá chvění a rezonanci daného okamžiku života každého jednotlivého stromu.
Obrazy Táni Ludvíkové obsahují v sobě kouzlo poezie, jakéhosi melancholického smutku s nadějí a vlastně s jistotou, že život jako takový nikdy neumírá a má své věčné, bezčasové pokračování.
Myslím si, že shlédnutí tvorby Táni Ludvíkové je pozitivním a obohacujícím přínosem pro každého člověka.
ak. mal. František Zálabský
